Αναζήτηση αυτού του ιστολογίου

Εμφάνιση αναρτήσεων με ετικέτα Czech. Εμφάνιση όλων των αναρτήσεων
Εμφάνιση αναρτήσεων με ετικέτα Czech. Εμφάνιση όλων των αναρτήσεων

Τρίτη 24 Σεπτεμβρίου 2024

Ctihodný Siluán Athoský (♰ 1938) 11. / 24. září památka jeho zesnutí



Také já, když jsem byl ve světě, myslel jsem si, jaké, že to je štěstí tady na zemi. Jsem zdravý, krásný, bohatý a lidé mě mají rádi. Tímto jsem kochal a byl na to pyšný. Když jsem však, poznal Pána Duchem Svatým, tehdy jsem na všechno to štěstí světa začal hledět, jako na dým, který je unášen větrem.
+
Svatý apoštol Jan Theolog říkal, 
že Boží přikázání nejsou těžká (1. Jan 5, 3). Ale takovými se stanou jen tehdy, když člověk miluje, bez lásky - je těžké všechno. 
Proto si chraň lásku. 
Ona se může znovu získat, ale jen a pouze, skrze mnoho slz a modliteb. 
Bez lásky je těžké žít ve světě. 
Kdo je zlý, zabíjí svoji duši. 
Nechť nás od tohoto Pán ochraňuje!
+
Dříve jsem si myslel, že Bůh vyslyší modlitby a učiní zázraky pouze pro světce. Ale nyní jsem již poznal, že i pro hříšníka učiní zázrak, jestliže jeho duše dosáhne pokory, neboť když se člověk naučí pokoře, Bůh vyslyší každou jeho modlitbu.
+
Zakusil jsem, když jsem ztratil pokoru, jak jsem se stal hněvivým. Ale moje duše si pamatovala pokoru Krista a toužila po ní; a tak jsem začal prosit Boha, aby mi odpustil, očistil mne od hrdosti a dal mi utišení. A tak když moje duše začala nenávidět hřích, Duch Svatý mne naučil neustálé modlitbě a lásce. Když jsem poznal, nakolik Bůh miluje svůj lid a především zesnulé, začal jsem za ně každý večer prolévat slzy. Bylo mi nesmírně líto, že se lidé sami odcizují tak milostivému Bohu. Jednou jsem proto řekl svému duchovnímu otci: „Je mi líto lidí, kteří se trápí v pekle, každou noc se za ně modlím, a moje duše je tak smutná, že je mi líto dokonce i běsů.“ Můj duchovní otec mi odpověděl, že tato má modlitba pochází od Boží blahodati.
+
Když oplýváme mnohým věděním, chválíme za to Boha. Ale jenom vědění nestačí; je nutné mít v duši plody Ducha Svatého, alespoň malé zrníčko, které ve správný čas vzejde a vydá bohatou úrodu.
+
Sláva Hospodinu, že nám dal pokání, jímž budeme všichni spaseni. Spaseni nebudou jen ti, kdo nechtějí činit pokání; z lítosti nad nimi mnoho pláči. Každá duše, která ztratila pokoj, musí činit pokání a Hospodin jí odpustí a poté v její duši opět zavládne radost a pokoj.
+
Má duše zná milost Boha k hříšnému člověku a píši pravdu před tváří Boží, když říkám, že my všichni hříšníci budeme spaseni a ani jedna duše nezahyne, jestliže učiníme pokání. Neboť Hospodin je dobrý ze své podstaty, tak, že je nemožné to popsat jakýmikoliv slovy.

Ctihodný Siluán Athoský (♰ 1938)
11. / 24. září památka jeho zesnutí

Τετάρτη 4 Σεπτεμβρίου 2024

Pokud nemůžete v noci spát, musíte se pokřižovat a modlit se:


Pokud nemůžete v noci spát, musíte se pokřižovat a modlit se: "Pane, požehnej ti za klidný spánek."   A předat postel.   To by mělo být provedeno každý večer před spaním.
  ⠀
  Starší Grigorios (Dolbunov) z Velikohrazu


Τρίτη 6 Φεβρουαρίου 2024

Před 607 lety - 30. května 1416 - byl v Kostnici upálen pravoslavný mučedník a český učenec JERONÝM PRAŽSKÝ.


Před 607 lety - 30. května 1416 - byl v Kostnici upálen pravoslavný mučedník a český učenec JERONÝM PRAŽSKÝ. 

(Přiložena ilustrace kroniky Ulricha Richenthala z 15.století)

"Bože na výsostech, rozpomeň se na námahu Jeronýma Pražského, který našel původní řády Církve Tvé ve svatém pravoslaví a skončil proto na hranici." (Gorazdův sborník)

Jeroným Pražský, věrný žák a přítel mistra Jana Husa, měl vynikající vzdělání, jímž předčil i svého učitele (tři tituly magistra na zahraničních univerzitách). Zapůsobil na něho i slovanský klášter v Praze, kde se sloužilo západním obřadem, ale starým slovanským jazykem. Jeho existence připomínala Čechům jejich slavnou náboženskou historii: slovanské křesťanství kvetoucí v dobách sv. Václava a Ludmily i Sázavský monastýr.

V roce 1403 vykonal Jeroným pouť do Svaté Země. V anglickém Oxfordu se seznámil s magistrem Petrem Paynem, který přišel do Čech a stal se diplomatem husitů. Payne posléze navštívil Cařihrad, aby zahájil jednání husitů s Konstantinopolským patriarchátem ohledně sjednocení s pravoslavím. V Cařihradě přijal tento vyslanec Pražanů pravoslavnou víru a své nové jméno: Konstantin Anglik (Konstantin Platris, zvaný Tzesis – Anglikos, tedy Čech – Angličan).

V roce 1412 se Jeroným vydal do Polska a na severozápadní Rus, kde se zřekl příslušnosti k západnímu křesťanství a stal se pravoslavným křesťanem.

Kostnický sněm ho poté obžaloval, že se na Litvě a na Rusi přidal na stranu pravoslavných; byl též obviněn z – před latinským duchovenstvem neskrývaných – sympatií k východní církvi a jejím obřadům. Účastnil se pravoslavných bohoslužeb a modlil se před svatými ikonami. Zachoval se jeho výrok: „Víra Rusů je dokonalá.“ Přijal i pravoslavný zevnějšek a nechal si narůst dlouhé vlasy a vousy. Knížeti Vitoldovi radil, aby se spolu se svým národem stal pravoslavným. Jeroným mu řekl, že i český národ se musí rozhodnout pro tento krok. Dále je znám jeho výrok: „Čechové pocházejí od Řeků“ (myslel to samozřejmě duchovně a ve vztahu k cyrilometodějské misii). Nebo: "Svatosvatý národ český má být v české zemi hlavou, ne ocasem."

O jeho chování se dozvěděli v Evropě. Věrnost k poznané pravdě přivedla i jeho za přítelem Husem na kostnickou hranici, na které byl upálen 30. května 1416. Když ho vedli na hranici, zpíval: „Věřím v jednoho Boha...“ a písně k Přesvaté Bohorodici. Před smrtí se modlil: „V ruce Tvé, Pane Bože, poroučím duši svou. Pane Bože všemohoucí, smiluj se nade mnou! Rač mi odpustit hříchy, neboť Ty víš, že jsem Tvou Pravdu velmi miloval!“

Podle historických pramenů byla svatá OROSIE dcerou knížete Mstislava, který zahynul v bojích s Franky



Podle historických pramenů byla svatá OROSIE dcerou knížete Mstislava, který zahynul v bojích s Franky a stala se schovankou kněžny Ludmily. Spolu s ní byla i pokřtěna. Na žádost aragonského krále, prostřednictvím papeže Jana VIII., ji doporučil svatý Metoděj  jako vhodnou nevěstu pro prince Fortunia Garése, který se chystal nastoupit na trůn. 
     Šestnáctiletá moravská princezna se v září roku 880 vydala na dalekou  a nebezpečnou cestu za svým neznámým manželem, se kterým byla oddána „v zastoupení“, (což tehdy nebylo ve vládnoucích kruzích výjimkou), aby se stala dobrou královnou Aragonie. Ale Bůh ji chtěl proslavit jiným způsobem. Na cestě, již téměř před cílem, byla zajata maurskými nájezdníky, jejichž vůdci se zalíbila. Dal pobít její doprovod a nutil ji, aby odmítla ruku svého manžela a přijala islám. Když neuspěl, dal ji rozsekat.
    Mladý král se o celém neštěstí dověděl pozdě a tak mu nezbývalo, než pohřbít její ostatky na místě mučednické smrti a pronásledovat maurské vrahy. Vládl pak ještě dalších dvacet let, ale už se nikdy neoženil. 
     Dva roky po mučednické smrti princezny Orosie našel jeden pastýř za podivuhodných okolností její ostatky, o které se podělila města Yebra a Jaca. Vůně jejích ostatků prý léčila nemocné. 
     V Čechách upadlo její jméno v zapomenutí, ale Španělé, Francouzi a Italové ctí její památku 25. června při svátku Fiesta Santa Orosia. Bylo by jistě vhodné,  abychom se nenechali zahanbit jejími ctiteli z dalekým zemí.

autor: jer. Jan Týmal

"Proč se rodí hněv? Protože samolibosti na její cestě vznikají překážky."(starec Josef Vatopedský)

Σάββατο 8 Απριλίου 2023

5. dubna 1242 se na zamrzlé hladině Čudského.



5. dubna 1242 se na zamrzlé hladině Čudského jezera poblíž Piirissaaru odehrála "ledová bitva". Novgorodské vojsko pod vedením svatého knížete Alexandra Něvského tehdy drtivě porazilo Livonské rytíře, kteří se snažili proniknout na novgorodské území. Porážka zastavila další expanzi řádu na východ a na staletí učinila Čudské jezero hranicí mezi katolickou a pravoslavnou Evropou.

Πέμπτη 13 Οκτωβρίου 2022

Jako blahodatnou a spasitelnou záštitu nalezli jsme Tvoji ctěnou ikonu, Bohorodice…


Jako blahodatnou a spasitelnou záštitu nalezli jsme Tvoji ctěnou ikonu, Bohorodice…

Ikona Matky Boží Vatopedská

Jednou dávno, ve 14. století po Kristu, jeden pirát jménem Varduchan, který se usídlil na ostrově Milos (Μήλος – řecký ostrov v Egejském moři, severně od Kréty, nejjihozápadnější ostrov v souostroví Kyklady), útočil spolu se svými patnácti pirátskými loděmi na mírumilovné obyvatele místních ostrovů v Egejském moři a přepadával lodě na pobřeží Thrákie a Malé Asie.

V lednu roku 1320 se rozhodl napadnout i Svatou Horu Athos.

Připravil si k tomu deset svých lodí, na které nalodil dvě stovky pirátů a vyplul směrem k monastýru Vatoped (řec. Βατοπέδι). Při rozbřesku 21. ledna (3. února) piráti zakotvili u monastýrského přístavu, seskupili se do bojového uskupení, potom se skryli a čekali, až bude otevřena, jako každé ráno, brána monastýru.

V monastýru se pak mniši, kteří právě zakončili jitřní bohoslužbu, začali rozcházet do svých kelií, na krátký odpočinek. A právě v tomto okamžiku jeden monastýrský starec uslyšel hlas od ikony Přesvaté Bohorodice, který říkal:

„Dnes neotvírejte bránu. Vystupte na monastýrské hradby a odežeňte piráty.“

Jsa překvapen tím, co slyšel, starec se ihned obrátil a pohlédl na ikonu Bohorodice, kde spatřil, jak tvář Bohorodice i tvář Božského mládence podivuhodně ožily. Malinký Ježíš natáhl svoji ručku a chtěl zakrýt ústa své Přesvaté Matky, otočil se k ní a řekl: „To není třeba, Matko moje, neříkej jim to. Nechť dostanou to, čeho si zasloužili, protože nedbale plní své mnišské povinnosti.“ Bohorodice však ručku Božského Mládence zadržela, svojí tvář naklonila napravo a opět řekla: „Dnes neotvírejte bránu!“ A k tomu pak ještě dodala: „Hleďte učinit pokání, protože můj Syn se na vás hněvá!“ A pak ještě jednou, na potřetí, zopakovala: „Dnes neotvírejte bránu!“

Zcela ohromený starec igumen sezval bratrstvo a všem mnichům řekl o tom, co viděl a co slyšel. Bratři monastýru pak s velkou bázní vzhlédli k ikoně Matky Boží, kde všichni spatřili, že tvář Bohorodice i Mládence náhle změnily svůj výraz, a podobně se na ikoně změnily i jejich ruce. Mniši vzdali díky Přesvaté Bohorodici za její spasitelnou prozřetelnost a poté vystoupali, podle jejího příkazu, na hradby monastýru.

V tom okamžiku se už piráti s žebříky a sekyrami chystali k útoku na monastýr. Igumen, který stál ve střílně, nejprve pirátům dovolil, aby se trochu přiblížili a potom pozdvihl čestný Kříž, a tím dal znamení k odražení pirátského útoku. V prvních okamžicích hned padlo deset pirátů mrtvých k zemi, mnozí byli zraněni a ostatní pak začali utíkat zpátky ke svým lodím a nakonec odpluli pryč.

Mniši, dojati takovou milostí Matky Boží, sešli z hradeb do chrámu a z celého srdce vzdali díky a chválu Bohorodici. Od toho času až dodnes je tato ikona chráněna ve Vatopedském monastýru a začala být nazývána „Paramythia“ (řec. Παραμυθιά), to jest „Útěcha – Potěcha – Utěšitelka“. Až do dnešních dnů zůstávají na ikoně pozměněné ruce a tváře Matky Boží a Mládence Ježíše, aby všem připomenuly onu zázračnou událost.

Na památku zázračné záchrany monastýru před vydrancováním byla před touto ikonou Matky Boží zapálena věčná lampáda, která se nikdy neuháší; rovněž před ikonou stojí neustále zapálená velká svíce. V kapli, kde se ikona nachází, se pak odedávna konají všechny mnišské postřihy bratří monastýru a každodenně se zde zpívá moleben Matce Boží.

Ikona Matky Boží „Útěchy – Utěšitelky“ nám zázračně poukazuje na podivuhodnou a zvláštní smělost Matky Boží před jejím Synem, z čehož vyplývá, že ona je nejen tou, která utěšuje hříšné, ale je také tou, která od nich odvrací Boží hněv.

https://theflowersoforthodoxy.blogspot.com

Πέμπτη 15 Σεπτεμβρίου 2022

Věroučné čili dogmatické pravdy


Věroučné čili dogmatické pravdy

Hlavní věroučné pravdy jsou obsaženy v symbolu víry; je to především učení o trojjediném Bohu. Další věroučnou pravdou je učení o Ježíši Kristu; kromě toho, co je o Spasiteli řečeno ve Vyznání víry, věří pravoslavná církev, že byl Bohočlověkem: v jeho Osobě se spojilo Božství s lidstvím, byl pravý (skutečný) Bůh a pravý člověk; jednobytný s Bohem i jednobytný s lidmi; přirozenost Božská byla s přirozeností lidskou spojena v Osobě Kristově neslitě, nezměnitelně, nerozdělitelně a nerozlučně. Dále uctíváme Matku Boží jako přesvatou Bohorodici; věříme tedy, že porodila nikoliv jen člověka, nýbrž i Boha (viz stránku s texty věnovanými Matce Boží). A konečně uctíváme svaté a jejich ikony a svaté ostatky (samozřejmě uctíváme i ikony Spasitele a Bohorodice); při uctívání ikon se neklaníme jejich materiálu, nýbrž uctíváme předobraz; ikonám nevzdáváme takový způsob úcty, který patří jedině Bohu (viz stránku se statěmi o ikonách). Tyto věroučné pravdy, jejichž přijetí je závazné pro každého, kdo se chce nazývat pravoslavným křesťanem, byly formulovány na sedmi všeobecných sněi“, kde můžete nahlédnout hlavní větvení naší webové stránky.
mech (od 4. do 8. století) a následně přijaty celou Církví po celém světě a ve všech dobách. (Pravoslavné víře jsou cizí dogmata vyhlášená římskými papeži v druhém tisíciletí - tj. po té, co se latinská církev oddělila od církví pravoslavných; např. římské dogma o očistci, o prvenství a neomylnosti římského papeže, o neposkvrněném početí Panny Marie; blíže o tom viz srovnání pravoslavné víry s vírou římskou). Podrobnosti o věroučných pravidlech jsou na stránce pravoslavných posvátných kánonů.

Podrobný výklad pravoslavné víry viz odkazy na stránce "věrouka" ke které můžete najít cestu i v seznamu „za dveřm

https://theflowersoforthodoxy.blogspot.com

Τετάρτη 10 Αυγούστου 2022

"Přišel na to, že je dobré mít kolem sebe pár přátel, když zapadá Slunce..." (z "Cesta samuraje", foto: takto zapadá Slunce u mě)

(sv. Paisij Svatohorec)


"Láska - to znamená vyslechnout si se soucitem cizí bolest.
Láska - to znamená soucitný pohled a slovo vyřčené člověku v jeho těžké chvíli.
Láska - to znamená podělit se o jeho hoře, utěšit ho v těžkostech.
Láska - to znamená přijmout od něj hrubá slova."

(sv. Paisij Svatohorec)

"Nezapomínejte, že na tomto světě není nic ideální, a buďte proto přísnější k sobě a shovívavější k druhým..."(starec Jan Kresťankin)

Κυριακή 28 Νοεμβρίου 2021

Když v zimě vezli bolševici kazaňského metropolitu Kirilla Smirnova


Když v zimě vezli bolševici kazaňského metropolitu Kirilla Smirnova do vyhnanství, v mrazivé noci ho za plné jízdy vyhodili z vlaku. Spadl do hluboké závěje, nezranil se. Silný mráz, temná noc, kolem jen les. Vladyka se s potížemi dostal z hlubokého sněhu a šel, nevěděl kam... Velmi brzy zcela prochladl a říkal si, že je konec, že určitě zmrzne. Začal sám sobě zpívat bohoslužbu odchodu duše na věčnost. Najednou slyší funění a kroky, někdo se k nému blíží... Medvěd. Tak to je můj konec, pomyslel si. Šelma přišla až k biskupovi, očichala ho, lehla si vedle něj na bok a usnula. Vladyka, na kost promrzlý, se po chvíli osmělil, byla to jeho poslední naděje... Lehl si k břichu medvěda a do rána se o něj zahříval, otáčel se z boku na bok a tiskl k hřejivému tělu zvířete, které pomalu a teple vydechovalo. Ráno vladyka uslyšel kokrhání kohouta, tedy, blízko musí být obydlí! Pomalu vstal, aby medvěda nevzbudil. Ten ale otevřel oči, pohlédl na vladyku a s kvapem utekl do hloubi lesa. Vladyka se vydal po hlasu kohouta, za chvíli našel obydlí...

Zajímavostí je, že vladyka Kyrill byl roku 1926 biskupy Ruské pravoslavné církve zvolen za patriarchu (v poměru hlasů 72:1), nebyl však z politických důvodů uveden do funkce a intronizován. Po letech vyhnanství a věznění byl roku 1937 spolu se dvěma dalšími biskupy popraven zastřelením, svatořečen byl roku 2000.

Τετάρτη 17 Νοεμβρίου 2021

Svatý Nikifor Malomocný, Divotvůrce


Svatý Nikifor Malomocný, Divotvůrce

(text připravil otec doc. Pavel Milko, Ph.D.)

Svatý Nikifor (ve světě Nikolaos Dzanakakis) se narodil ve vesnici Sirikari na ostrově Kréta v roce 1890 do zbožné rodiny. Ve 13 letech ho rodiče poslali do učení k holiči do Chanie. Tehdy se u něj projevily první známky malomocenství.

V té době Kréťané posílali malomocné na poloostrov Spinalonga, takže když se Nikolaova nemoc začala v jeho 16 letech zhoršovat, odešel Nikolaos do Alexandrie, kde dále pracoval jako holič. Když se malomocenství začalo šířit do obličeje a rukou, jeden vladyka poradil Nikolaovi, aby se vydal na ostrov Chios, kde bylo leprosárium, zřízené sv. Anthimem (Vajanosem), který měl stejného duchovního otce, jako sv. Nektarios Eginský. Nikolaj dorazil na Chios v roce 1914 ve věku 24 let. Tam se pro Nikolaa otevřelo pole působnosti pro konání dobra a duchovní úsilí. Svatý Anthimos ho po 2 letech postřihl na mnicha se jménem Nikifor.  Mladý mnich se vyznačoval hlubokou pokorou, přísnými posty, bděními a modlitbami. Přes den pracoval na zahradě a byl prvním psaltisem v chrámu sv. Lazara, kde se nacházela zázračná ikona Panny Marie Pomocnice. Později, kvůli nemoci, Nikifor ztratil zrak.

V roce 1957 byl téměř slepý a upoutaný na lůžko starec převezen do leprosária svaté Varvary ​​v Aténách. Světec zesnul v Pánu 4. ledna 1964 ve věku 74 let. Jeho svátek se slaví v den zesnutí.
Za svého života získal světec, který svá utrpení snášel s krajní pokorou a v neustálé modlitbě, mnoho požehnaných darů. Pro nekonečnou trpělivost a lásku k bližním obdařil Bůh sv. Nikifora darem předvědění a útěchy trpících. Když zemřel, z jeho jeho ostatků vycházela vůně. Četné zázraky, ke kterým došlo prostřednictvím modlitby světce, zaznamenal mnichův žák, otec Eumenios.

Na počátku vrcholící celosvětové epidemie koronaviru v se Nikifor zjevil jednomu věřícímu z Řecka (v březnu 2020) a poté pravoslavnému novináři z Bulharska. Jeho slova: "Řekni lidem, aby se nebáli tohoto viru, přejde to. A nebojte se svatého přijímání, přijímejte! A kdyby někdo onemocněl, ať se ke mně modlí a já ho uzdravím. Ale modlete se ke mně ne jednou, nýbrž mnohokrát," nezůstala bez odezvy. V Řecku, Bulharsku, Rumunsku se ke svatém Nikiforovi Malomocnému mnozí modlí a zvěst o tomto světci se šíří i do dalších pravoslavných církví. Ikona sv. Nikifora byla darována z Řecka  do mělnické kaple.

Πέμπτη 4 Νοεμβρίου 2021

Prosfora (řecky "přínos" ve smyslu v dar Bohu) je kvašeným chlebem, který se používá k vykonání svaté tajiny Eucharistie.

 



Prosfora (řecky "přínos" ve smyslu v dar Bohu) je kvašeným chlebem, který se používá k vykonání svaté tajiny Eucharistie. Je zhotovená ze dvou spojených částí, které symbolizují dvojí přirozenost Krista - Božskou a lidskou.


K přípravě Liturgie kněz potřebuje pět prosfor:


1. Pro přípravu eucharistického Beránka je to velká prosfora s pečetí, na níž je vyobrazen Kříž a nápis "IC XC NIKA" (řecky "Ježíš Kristus vítězí"). Po proměnění se během Liturgie stává Tělem Kristovým.

2. Bohorodičná prosfora s pečetí MARIA 

3. Prosfora devíti řádů všech svatých (sv.Jan Křtitel, proroci, apoštolé, biskupové, mučedníci a mučednice, mniši a mnišky, nezištníci aj.)

4. Prosfora pro vzpomínání na živé

5. Prosfora pro vzpomínání na zesnulé


Na diskosu (na obrázku je to bohoslužebná nádoba vpravo) je tak symbolicky znázorněna celá Církev: v centru je Kristus a kolem Něj svatí, zesnulí i živí. Na konci Liturgie všichni přijímají Tělo Kristovo z Beránka a Krev Kristovu z kalicha. A zbylé vyjmuté částečky z diskosu se poté noří do Krve Kristovy s modlitbou "Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých Tvou drahocennou Krví."

"Zbláznil bych se z nespravedlnosti tohoto světa, kdybych nevěděl, že poslední slovo bude mít Pán Bůh."(sv. Paisij Svatohorec)

Παρασκευή 17 Σεπτεμβρίου 2021

Proč věřit v Boha?




Proč věřit v Boha?

Člověk nemůže být bez Boha. Bez Boha nelze vůbec být. Bůh je pramen všeho bytí čili veškeré existence. On je Jediný, který přivádí lidi, zvířata i věci z nejsoucna v jsoucnost - dává jim existenci. Tvoří z ničeho - přivedl vše z nebytí v bytí... Člověk má schopnost toto tajemství postihnout nikoliv rozumem nýbrž láskou.

Život bez Boha není šťastný a člověka nemůže takový život plně uspokojit. Člověk není něčím tak nízkým a malým, aby jej mohlo plně uspokojit cokoliv omezeného, konečného a pomíjivého - velikost člověka, stvořeného jako Boží obraz, se projevuje především tím, že se nespokojí s žádnou náhražkou, že stále hledá, dokud nenalezne Nevyššího, tím, že ho může uspokojit jedině sám Bůh. "Bůh je láska," praví Písmo. Bez lásky nelze šťastně žít.

Bůh tvořil vše z lásky. Člověka stvořil jako blaženého a nesmrtelného. Mezi člověkem a Bohem však vznikla přehrada. Tu stěnu oddělující člověka od Boha vybudoval kdysi v dávnověku člověk, když podlehl pokušení ďábla. Této hradbě, která začala lidem bránit v těsném obecenstvím s Bohem, říkáme hřích. Je to nedostatek lásky a důvěry k Bohu, jsou to zlé skutky. Následkem hříchu je smrt. Hřích totiž pokazil vnitřní duchovní uspořádání člověka, který se tím stává smrtelným. Člověk sám již nebyl schopen tuto hradbu překonat a zbořit, neboť tím, že se oddělil od Boha -- pramene života -- ztratil své původní schopnosti a síly. Tento defekt se projevuje neschopností člověka plně a stále milovat, náklonností k hříchu aj.

Přehradu hříchu mohl zbořit jedině Bůh. A Bůh to začal připravovat hned v tom okamžiku, kdy člověk tuto hradbu vztyčil a stal se kvůli tomu smrtelným - začal umírat. Proč Bůh dovolil člověku, aby zhřešil, proč ho nechal, aby se odvrátil od svého Stvořitele a propadl smrti? Bůh totiž stvořil člověka jako svůj obraz; člověk je tedy svobodným obrazem svobodného Boha. Kdyby ho Bůh vrátil k sobě násilím, pak by narušil jeho svobodu, a tím by zničil lidskou podstatu, která je Božím obrazem. Proto Bůh nevrátil padlé lidi k sobě násilím, ale začal je postupně připravovat k přijetí jeho plánu spásy. Vedl a duchovně pěstoval jeden vybraný národ (Izrael), kterému se zjevoval a učil jej. To proto, aby tento národ mohl vydat ženu, ze které se bude moci narodit vtělený Bůh. Trvalo to několik tisíc let; pak se narodila Matka Boží - Panna Marie, která porodila Ježíše Krista.

Pán Ježíš Kristus byl vtělený Bůh - je tedy Bůh i člověk. V Jeho Osobě se opět spojilo lidství s Božstvím. Napravuje to, co první lidé pokazili. Ježíš Kristus vzal na sebe hříchy lidí, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Kristus Spasitel rozbořil onu hradbu nepřátelství a vybudoval cestu, po níž kráčejí ti, kteří uvěřili Bohu a svobodně se rozhodli vrátit se zpět domů - k Bohu, do věčných příbytků u Otce. Spasitel otevřel lidem cestu k odpuštění hříchů, k lásce, která přesahuje lidskou představivost a veškerou lidskou omezenost. Láska je cestou k nesmrtelnosti a blaženosti bez konce.

Zdroj:

http://www.orthodoxia.cz/why_be.htm