Když v zimě vezli bolševici kazaňského metropolitu Kirilla Smirnova do vyhnanství, v mrazivé noci ho za plné jízdy vyhodili z vlaku. Spadl do hluboké závěje, nezranil se. Silný mráz, temná noc, kolem jen les. Vladyka se s potížemi dostal z hlubokého sněhu a šel, nevěděl kam... Velmi brzy zcela prochladl a říkal si, že je konec, že určitě zmrzne. Začal sám sobě zpívat bohoslužbu odchodu duše na věčnost. Najednou slyší funění a kroky, někdo se k nému blíží... Medvěd. Tak to je můj konec, pomyslel si. Šelma přišla až k biskupovi, očichala ho, lehla si vedle něj na bok a usnula. Vladyka, na kost promrzlý, se po chvíli osmělil, byla to jeho poslední naděje... Lehl si k břichu medvěda a do rána se o něj zahříval, otáčel se z boku na bok a tiskl k hřejivému tělu zvířete, které pomalu a teple vydechovalo. Ráno vladyka uslyšel kokrhání kohouta, tedy, blízko musí být obydlí! Pomalu vstal, aby medvěda nevzbudil. Ten ale otevřel oči, pohlédl na vladyku a s kvapem utekl do hloubi lesa. Vladyka se vydal po hlasu kohouta, za chvíli našel obydlí...
Zajímavostí je, že vladyka Kyrill byl roku 1926 biskupy Ruské pravoslavné církve zvolen za patriarchu (v poměru hlasů 72:1), nebyl však z politických důvodů uveden do funkce a intronizován. Po letech vyhnanství a věznění byl roku 1937 spolu se dvěma dalšími biskupy popraven zastřelením, svatořečen byl roku 2000.
Δεν υπάρχουν σχόλια:
Δημοσίευση σχολίου